Topení, voda, plyn

Infrazářiče dělí na světlé a tmavé zářiče. Světlé zářiče mají teplotu většinou mezi 600^oC - 900^oC a mimo infračerveného záření vydávají také záření světelné. Nevýhoda těchto topidel spočívá v tom, že se na nich pálí prach, znamenají jisté požární riziko a spaliny odcházejí do vytápěné místnosti. Hodí se zejména na vytápění velkoplošných objektů. Z výhod musíme zmínit velký výkon při malé ploše. Tmavé zářiče mívají teplotu zhruba kolem 200^oC a pokud jde o požární hledisko, jsou daleko bezpečnější než světlé zářiče. Jejich využití je především na vytápění průmyslových, výstavních nebo sportovních prostor, pro rodinné domy nejsou příliš vhodné.

Závěsné kotle jsou daleko menší a lehčí. Podle způsobu odvodu spalin se kotle dělí na kotle s odvodem do komína nebo tzv. turbokotle. Ty mají odvod spalin skrz stěnu nebo strop a zabudovaný ventilátor. Výhoda turbokotlů spočívá v tom, že spalovací prostor je úplně oddělen od vnitřku domu, a proto je možné kotel umístit do nevětrané místnosti.

Plynové kotle s modulovaným výkonem se vyznačují omezením tepelných ztrát. Výkon těchto kotlů je možné měnit v závislosti na venkovní teplotě a potřebě tepla na vytápění. Současně s výkonem hořáku lze regulovat i průtok vzduchu spalovací komorou, proto dochází v celém rozsahu modulovaného výkonu ke spalování směsi v nejpříznivějším poměru vzduch-plyn. Pro hospodárný provoz kotlů s modulovaným výkonem je rozhodné, od jaké venkovní teploty se modulace projevuje. Kotle až do výkonu, odpovídajícímu spodní hranici modulace, pracují systémem vypnuto - zapnuto.

Zemním plynem lze vytápět i výrobní haly a skladovací prostory. V těchto objektech je možné zajistit vytápění příležitostně nebo lokálně a nejvhodnější pro vytápění těchto objektů jsou infračervené zářiče nebo teplovzdušné agregáty.

Základem teplovzdušného vytápění je ohřev vzduchu a jeho vedení do vytápěného prostoru. Využitím několika agregátů o různých výkonech a jejich vhodným uspořádáním je možné zajistit vytápění na optimální teplotu. Agregáty lze dělit na přímo nebo nepřímo vyhřívané.

Nadzemní zásobníky se používají zejména tam, kde je dostatek prostoru. Současně je nutné přihlédnout i k okolí, jelikož instalace zásobníku není krátkodobá záležitost. Tyto zásobníky mají většinou válcovitý tvar, jsou instalovány na betonový základ a musí být uzemněny.

Další možností jak topit plynem jsou plynové přímotopy a své uplatnění najdou tam, kde se nevyplatí budovat složitější systémy vytápění a napojovat topná tělesa na centrální topidla. Plynová topidla se dělí na plynové přímotopy přenosné a závěsné. Plynové přímotopy nejsou závislé na rozvodech vytápění, současně jsou však samostatnými topidly. Podle konstrukce jsou napojena na rozvod plynu v tlakových trubkách nebo jsou napájena z tlakové láhve topným plynem, většinou se jedná o propan-butan.

Výhody -  rychlá instalace, není potřeba komín s velkým průřezem, tepelné ztráty jsou nízké, náklady na elektřinu nejsou žádné, jednoduchá regulace, většinou jedním ovládacím prvkem přímo na topidle, nehrozí zamrznutí topné soustavy, minimální náklady na vybudování rozvodů, stačí dovést jednu trubku s plynem k přímotopu a podstatně nižní náklady na vytápění než je tomu u elektrických přímotopů.

Centrální zásobování teplem je systém dodání tepla pro vytápění a ohřev teplé vody, přičemž teplo je vyráběno centrálně ve vzdáleném zdroji a poté je rozvedeno teplárenskými sítěmi odběratelům do větších územních celků, např. sídliště, průmyslové zóny nebo městské čtvrti.